Kompletní průvodce albem Ultra: Nejzásadnější skladby Depeche Mode

Barrel of a Gun

Barrel of a Gun není jen další písní v repertoáru Depeche Mode. První singl z alba Ultra z roku 1997 přinesl něco víc - syrovou zpověď o temných zákoutích lidské duše. Však to taky nebyla jednoduchá doba. Dave Gahan tehdy balancoval na hraně života a smrti kvůli heroinu, a tahle osobní zkušenost se do písně brutálně otiskla.

Když posloucháte text, cítíte tu tíhu každého slova. Martin Gore věděl přesně, o čem píše - vždyť to všechno viděl na vlastní oči. Ta metafora s hlavní pistole? Přesně vystihuje, jak bezmocní jsme někdy proti vlastním démonům. Temný industriální sound, který tomu dal producent Tim Simenon, jen podtrhuje tu dusnou atmosféru vnitřního boje.

V žebříčcích to vystřelilo jako raketa. Evropa padla téhle písni k nohám a i Britové ji vystřelili na čtvrtou příčku. Anton Corbijn pak celou tu mizérii převedl do vizuální podoby - jeho klip je jako noční můra, ze které se nejde probudit.

Synťáky řežou do uší, elektronické bicí duní jako srdce před infarktem. A nad tím vším se vznáší Gahanův hlas - syrový, naléhavý, jako by zpíval o život. I've got a barrel of a gun, kind of solution - tenhle refrén se vám zaryje pod kůži a už tam zůstane.

Barrel of a Gun ukázala, že i když si kapela prošla peklem, dokáže z něj vytěžit něco výjimečného. Ta upřímnost v textu vám vezme dech. Není divu, že dodnes otvírá koncerty - je to jako rána mezi oči, která vás probere a nepustí.

Je to víc než jen píseň. Je to příběh o pádu na dno a cestě zpátky. O tom, jak se člověk může ztratit a zase najít. A hlavně o síle přetavit osobní peklo v něco, co zasáhne miliony lidí.

The Love Thieves

Znáte ten pocit, když vás některá píseň zasáhne přímo do srdce? The Love Thieves od Depeche Mode je přesně taková - nádherná balada, která vás vezme na emocionální cestu. Když v roce 1997 vyšlo album Ultra, tahle skladba se okamžitě vymykala.

Představte si, jak sedíte v potemnělém pokoji a necháte se unášet těmi prvními tóny syntezátoru. Postupně se přidává akustická kytara a pak přichází ten nezaměnitelný Gahanův hlas, který vám prostě nedovolí myslet na nic jiného. Je to jako byste se ponořili do vlastních vzpomínek na lásku a ztrátu.

Producent Tim Simenon odvedl neuvěřitelnou práci. Namíchal koktejl elektroniky a živých nástrojů tak dokonale, že ani nepoznáte, kde končí jeden zvuk a začíná druhý. Šest minut a třináct sekund čisté hudební magie - přesně tak dlouhá je tahle píseň, která vás nenechá vydechnout.

Zatímco zbytek alba Ultra burácí energií skladeb jako Barrel of a Gun, The Love Thieves je jako tichá zpověď. Martin Gore do textu vložil všechnu bolest a nejistotu z tehdejší doby - vždyť kapela procházela asi nejtěžším obdobím své existence. Gahanovy problémy s drogami, Wilderův odchod... o to víc vás zasáhne, jak křehce a zranitelně tahle skladba působí.

Fanoušci si tuhle píseň zamilovali, i když nikdy nevyšla jako singl. Na koncertech během Ultra turné dostala ještě syrovější podobu a kdo měl to štěstí ji slyšet naživo, určitě nezapomněl.

The Love Thieves není jen další písní v katalogy Depeche Mode - je to důkaz, že i v nejtemnějších časech může vzniknout něco neskutečně krásného. Když ji posloucháte, pochopíte, proč jsou Depeche Mode masters v míchání elektroniky s ryzími emocemi.

Home

Skladba Home od Depeche Mode není jen další písní v jejich bohaté diskografii. Když v roce 1997 vyšla jako třetí singl z alba Ultra, zasáhla posluchače přímo do srdce. Je to jako když se po dlouhé cestě konečně vrátíte domů a objímete své blízké - přesně takový pocit Dave Gahan vložil do každého slova.

Číslo	Název skladby	Délka
1	Barrel of a Gun	5:35
2	The Love Thieves	6:34
3	Home	5:42
4	It's No Good	5:58
5	Useless	5:12
6	Sister of Night	5:07
7	Jazz Thieves	2:54
8	Freestate	5:53
9	The Bottom Line	4:26
10	Insight	6:26

Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy poprvé zazněla v rádiu? Jemné elektronické tóny se postupně rozvinuly do něčeho mnohem většího, něčeho, co vám běhá po zádech ještě dnes. Tim Simenon odvedl při produkci neuvěřitelnou práci - spojil klasický zvuk Depeche Mode s moderními prvky tak přirozeně, jako když mícháte med do čaje.

Každý detail sedí na svém místě - od prvního úderu kláves až po poslední dozvuk syntezátorů. Martin Gore napsal text, který mluví za všechny z nás. Vždyť kdo by neznal tu touhu vrátit se někam, kde se cítíme v bezpečí?

Ultra má spoustu skvělých momentů, ale Home zůstává pro mnoho fanoušků tou nejmilejší skladbou. Na koncertech? To je teprve zážitek! Když Dave začne zpívat, celý sál ztichne a poslouchá každé slovo. Ten pianový motiv, který se line celou písní, se vám zaryje pod kůži a už tam zůstane.

Mezi všemi temnějšími skladbami na albu působí Home jako paprsek světla v mlze. Je to jako když po bouřce vyjde slunce - přináší naději a útěchu. Každý zvuk, každá ozvěna, všechno je vyladěné do posledního detailu.

Ten text má tisíc tváří - jednou je to skutečný domov, podruhé vnitřní klid, který všichni hledáme. Here is a song from the wrong side of town - kolik z nás se v téhle větě našlo? Není divu, že se píseň dostala na vrchol evropských hitparád a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co Depeche Mode kdy nahráli.

It's No Good

Když se řekne It's No Good od Depeche Mode, většině z nás se vybaví ten nezaměnitelný basový synth, který se vám dostane pod kůži hned v prvních vteřinách. Tahle písnička z roku 1997 není jen dalším singlem v řadě - je to skutečný klenot, který vznikl v době, kdy kapela procházela asi nejtěžším obdobím své existence.

Martin Gore tehdy napsal text, který se dotýká každého, kdo někdy prožil neopětovanou lásku. Dave Gahan do něj vložil tolik emocí, že vám při poslechu běhá mráz po zádech. Však to znáte - I'm going to take my time, I have all the time in the world. Kolikrát jsme si tohle říkali, když jsme nemohli dostat někoho z hlavy?

Producent Tim Simenon odvedl fantastickou práci. Namixoval skladbu tak dokonale, že i po více než dvaceti letech zní moderně. Ta vrstva syntezátorů, ty elektronické beaty - všechno do sebe zapadá jako puzzle. A když k tomu přidáte Gahanův hlas, máte dokonalou písničku.

Videoklip je kapitola sama o sobě. Retro styling ze sedmdesátek v kontrastu s elektronickou hudbou? Na první pohled šílený nápad, ale Anton Corbijn věděl, co dělá. Vzniklo něco jedinečného, co si pamatujeme dodnes.

Na koncertech tahle písnička nikdy nechybí. Když zazní první tóny, davy šílí. Kapela si s ní často hraje, prodlužuje ji, přidává nové prvky. Je to jako když potkáte starého přítele, který má pokaždé co nového říct.

It's No Good není jen další hit v portfoliu Depeche Mode. Je to důkaz jejich nezlomnosti a schopnosti tvořit nadčasovou muziku i v těch nejtěžších časech. A hlavně - je to písnička, která i po letech dokáže rozproudit krev v žilách a vyvolat stejně silné emoce jako při prvním poslechu.

Ultra je album plné temných myšlenek a zoufalství, které se mísí s nadějí jako světlo v temnotě.

Radovan Kovář

Uselink

Skladba Uselink z alba Ultra od Depeche Mode je fascinujícím experimentálním dílem, které v roce 1997 ukázalo kapelu z úplně jiného úhlu. Když si pustíte tenhle instrumentální kousek mezi Sister Of Night a Useless, okamžitě vás vtáhne do svého vlastního vesmíru.

Jako byste se procházeli opuštěnou továrnou budoucnosti - přesně tak působí minimalistická struktura skladby. V pozadí se line jemný syntezátorový koberec, který občas protknou industriální zvuky připomínající vzdálené stroje. I když má track jen něco málo přes dvě minuty, každá sekunda má své opodstatnění.

Nahrávání v New Yorku muselo být neskutečným zážitkem. Představte si místnost plnou blikajících analogových syntezátorů a digitálních krabiček, kde Tim Simenon s Martinem Gorem a Davem Gahanem kouzlili zvukové krajiny. Některé samply dokonce pocházejí z sessions k Barrel Of A Gun, ale poznali byste to? Asi těžko.

Kapela tehdy procházela nelehkým obdobím a hledala nový směr. Uselink tohle hledání dokonale vystihuje - je to most mezi starým a novým zvukem Depeche Mode. Každý poslech odhalí nové detaily, nové vrstvy, nové významy.

Tim Simenon odvedl při produkci skutečně mistrovskou práci. Zvuky se přelévají zleva doprava, zepředu dozadu, jako byste byli uprostřed živého organismu. Není divu, že si ho kapela vybrala - málokdo umí takhle citlivě pracovat s elektronickým zvukem.

V rámci celého alba je Uselink jako perfektně načasovaný nádech před dalším songem. Není to žádná výplň mezi opravdovými skladbami - je to plnohodnotná součást příběhu, který Ultra vypráví. A ten příběh stojí za to si poslechnout znovu a znovu.

Sister of Night

Sister of Night patří mezi ty skladby Depeche Mode, co vám prostě vlezou pod kůži. Temná balada z roku 1997 kombinuje elektroniku s atmosférickými synťáky způsobem, který vás vtáhne do svého světa hned od prvních tónů. Martin Gore tady odvádí parádní práci - každý tón, každé slovo sedí přesně tam, kde má.

Když si pustíte tuhle písničku pozdě v noci, její hypnotická atmosféra vás pohltí díky vrstvám elektronických textur a ambientních ploch. Dave Gahan to celé korunuje svým nezaměnitelným hlubokým hlasem - však víte, tím, co vám dokáže vyvolat husí kůži.

Na albu Ultra najdete Sister of Night jako šestou skladbu v pořadí. Po energické Barrel of a Gun přichází jako dokonalý kontrast, než se album přehoupne do následující Home. Těch pět minut a něco je jako malé hudební divadlo.

Když se do toho zaposloucháte pozorně, uslyšíte, jak si producent Tim Simenon hraje se zvukem - vrství synťáky, přidává jemné sample, vytváří prostor. Je to jako když pozorujete mistra při práci - každý detail má své místo.

Nemůžeme přehlédnout, že tahle skladba vznikala v době, kdy se kapela potýkala s řadou problémů. Ta temnota v hudbě i textu není náhodná - odráží tehdejší těžké období. Možná i proto ta píseň tolik rezonuje - je v ní kus skutečného života.

Na koncertech během Ultra Tour tahle skladba dostala úplně nový rozměr. Vizuály a upravené aranže z ní udělaly skutečnou show. Gore v textu používá noc jako metaforu pro vnitřní démony, poeticky vykresluje obrazy samoty a touhy po osvobození. A přesně tyhle pocity známe všichni, ne?

Jazz Thieves

Když se řekne Depeche Mode a album Ultra, většině fanoušků naskočí známé hity. Ale skutečným skrytým pokladem je skladba Jazz Thieves, která se jako bonus track dostala jen na některá vydání. A věřte mi, je to naprostá pecka!

Vznikla v době, kdy to v kapele pořádně vřelo. Dave Gahan bojoval s démony závislosti a celá kapela byla na hraně. Možná právě proto je v téhle skladbě tolik syrové energie a upřímnosti. Není to typický sound Depeche Mode - místo toho uslyšíte nečekané spojení elektroniky s jazzovými prvky, které vám rozhodně vyrazí dech.

Martin Gore se tady odvázal jako nikdy předtím. Namíchal koktejl z jazzových akordů a elektronických beatů způsobem, ze kterého by se i zkušenému barmanovi točila hlava. A Tim Simenon? Ten tomu dal tu správnou šťávu v produkci. Vrství zvuky jeden přes druhý jako malíř, který ví přesně, kam má položit každý tah štětcem.

Textem skladba míří přímo do černého - vypráví o ztraceném člověku v moderním světě. Kdo z nás se občas necítí podobně? Odkazy na zloděje jazzu nejsou náhodné - je to chytrá hříčka o tom, jak si bereme, co se nám líbí, a přetváříme to k obrazu svému.

Co dělá tuhle skladbu tak výjimečnou? Je to ten nečekaný mix rytmů, basová linka, co se kroutí jako had, a elektronika, která tomu všemu dává křídla. Je to jako když do dokonale vyladěného stroje přidáte trochu chaosu - a ono to funguje!

I když je Jazz Thieves jen bonusový track, zaslouží si mnohem víc pozornosti. Je důkazem, že i v nejtěžších časech může vzniknout něco mimořádného. A upřímně? Pro mě osobně je to jedna z nejlepších věcí, co kdy Depeche Mode nahráli.

Freestate

Skladba Freestate z alba Ultra od Depeche Mode je naprostý unikát v tvorbě téhle legendární kapely. Když si ji pustíte, okamžitě vás vtáhne do světa hypnotických beatů a atmosférických ploch. Však víte, jak to bývá - někdy stačí zavřít oči a nechat se unášet hudbou.

Ta pomalá, zasněná atmosféra vás postupně pohltí jako mlha nad ranním městem. Elektronické beaty se prolínají s jemnými syntezátorovými melodiemi tak přirozeně, jako když se mísí barvy při západu slunce. Tim Simenon odvedl při produkci parádní práci - každý detail sedí přesně tam, kde má být.

Tohle není obyčejná pecka od Depeche Mode. Je to spíš jako hudební výlet do neznáma, který trvá přes pět minut. Kapela se nebála experimentovat a výsledek stojí za to. Však to znáte - někdy musíte vyjít ze své komfortní zóny, abyste vytvořili něco výjimečného.

Kluci vytáhli ze skříně staré analogové syntezátory a spojili je s moderními nástroji. Basová linka z vintage Moogu zní jako tepající srdce celé skladby. Je to jako když smícháte staré dobré víno s čerstvými bylinkami - vznikne něco úplně nového a překvapivého.

Rok 1997 byl pro kapelu zlomový a Freestate se stal jedním z nejvýraznějších momentů alba Ultra. Na koncertech ji hrají jen výjimečně, což z ní dělá takový malý poklad pro skutečné fanoušky. Je to jako když máte oblíbenou kavárnu, o které ví jen pár zasvěcených.

Nahrávání trvalo několik týdnů a každý detail byl vybroušený k dokonalosti. Pokaždé, když si skladbu pustíte, objevíte v ní něco nového - schovaný zvuk, nenápadnou melodii nebo překvapivý přechod. Je to jako dobrá kniha, ke které se rádi vracíte, protože pokaždé najdete něco, co jste předtím přehlédli.

The Bottom Line

Album Ultra od Depeche Mode je jeden z nejzásadnějších milníků v historii kapely. The Bottom Line nádherně zachycuje tehdejší atmosféru skupiny - je to jako když se ponoříte do temného, ale fascinujícího světa elektronických melodií a syrovích emocí.

Vznikla v době, kdy se kapela potýkala s pořádnou krizí. Alan Wilder odešel, Dave bojoval s démony závislosti, a přesto... nebo možná právě proto... vznikla píseň, která vám zaleze pod kůži a už tam zůstane. Je v ní všechno - vztahy, co nás ničí, zodpovědnost, kterou neseme, i to věčné tápání v životě.

Tim Simenon a Martin Gore odvedli při produkci neuvěřitelnou práci. Ty syntezátory! Ty beaty! Všechno do sebe zapadá jak puzzle. A když k tomu přidáte Gahanův hlas, který zní, jako by zpíval o život... no, běhá z toho mráz po zádech.

Víte, co je na téhle písničce super? Že není prvoplánově rádiová. Nikdy z ní nebyl singl, ale stejně si našla cestu k srdcím fanoušků. Je to jako když objevíte v knížce kapitolu, která není nejznámější, ale pro vás osobně znamená nejvíc.

Po technické stránce je to hotová symfonie elektronických vrstev. Basová linka vám rozvibruje útroby, syntezátory vytváří až filmovou atmosféru, a Gahanův hlas? Ten vás vezme za srdce a nepustí.

Je to jako když sledujete, jak se kapela znovu narodila. Z trosek osobních problémů vytvořili něco, co přetrvá generace. The Bottom Line je důkazem, že i v nejtěžších časech může vzniknout něco neskutečně krásného. Tahle skladba není jen písničkou - je to kus historie, který si zaslouží naši pozornost i po tolika letech.

Insight

Album Ultra od Depeche Mode představuje jeden z nejzásadnějších momentů v historii kapely. Když v roce 1997 vyšlo, přineslo úplně jiný zvuk, než na jaký byli fanoušci zvyklí. Byla to hudební revoluce - temnější, syrovější a odvážnější než cokoli předtím.

Hned první song Barrel of a Gun vás praští jako rána pěstí. Syrové beaty, industriální zvuk a Gahanův hlas, ze kterého mrazí. Zpívá o démonech, který ho tehdy skutečně pronásledovali, a věříte mu každé slovo. A pak přijde The Love Thieves - jako balzám na duši, kde Gore ukazuje, že umí napsat text, co vám zaleze pod kůži.

Natáčení provázely pořádné dramata. Dave Gahan bojoval se závislostí na drogách a tahle temnota prosákla do každé noty. Vemte si třeba Home nebo Sister of Night - to není jen hudba, to je zpověď přímo ze srdce. Producent Simenon to všechno zabalil do zvuku, co i po letech bere dech.

Poprvé natáčeli bez Alana Wildera a paradoxně jim to pomohlo najít nový směr. V Useless a Freestate experimentovali s elektronikou způsobem, co tehdy nikdo nedělal. Jazz Thieves a Bottom Line zase ukazují, jak bravurně míchali elektroniku s živějšími zvuky.

Sister of Night - to je kapitola sama pro sebe. Balada, co vám sevře srdce a nepustí. Text o samotě a ztrátě podtrhuje hypnotická melodie, co se vám vryje do paměti.

Insight nám ukazuje kapelu, co se nebála jít s kůží na trh. V textech řeší závislosti, osobní krize a vztahy na hraně, ale dělají to s takovou upřímností, že to prostě musí zasáhnout. Zvukově míchají elektroniku, industrial a pop tak bravurně, že to zní fresh i dneska.

Ultra je prostě majstrštyk. Spojili nejnovější technologie s vintage synťáky a vytvořili zvuk, co inspiruje dodnes. Je to důkaz, že i v nejtěžších časech může vzniknout něco výjimečného.

Useless

Useless od Depeche Mode je pecka, která v roce 1997 pořádně rozvířila vody. Když v říjnu vyletěla do éteru jako čtvrtý singl z alba Ultra, všichni zbystřili. A není divu - ta kombinace elektroniky s pořádně nakopnutými kytarami prostě sedla.

Martin Gore tady odvyprávěl příběh o tom, jak si někdy v životě připadáme k ničemu, zvlášť když jde o vztahy. Však to znáte - občas se člověk cítí jako pátý kolo u vozu. Dave Gahan to svým hlasem vystřihl naprosto dokonale, jako by ty pocity sám prožíval.

Tim Simenon, který měl produkci pod palcem, si s tím vyhrál jako s hodinkami. Namixoval syntezátory s kytarovými riffy tak šikovně, že to zní fresh i po těch letech. V klubech to teprve rozjeli - dva remixy udělaly z písně naprostý trhák. CJ Bolland ji proměnil v taneční nářez, zatímco francouzští Air z ní vyčarovali něco jako hudební mlhu.

Anton Corbijn, dvorní fotograf a režisér kapely, natočil černobílý klip v industriálních kulisách. Tmavé stíny, ostré světlo - prostě poezie, která dokonale sedla k náladě skladby.

Na koncertech The Ultra Tour v letech 1997-98 tahle písnička nikdy nechyběla. Když Dave spustil refrén, lidi šíleli. Kapela si to užívala, protahovala instrumentálky a předváděla, co v nich je.

Simenon si v nahrávacím studiu hrál jako malý kluk. Mixoval analogové synťáky s digitálními efekty a výsledek? Zvuk, který i dneska zní jako z budoucnosti. Useless dokazuje, že i když se kluci z Depeche Mode v té době potýkali s osobními problémy, uměli stále napsat a nahrát song, který vám vleze pod kůži a už tam zůstane.

Junior Painkiller

Skladba Junior Painkiller není jen další písní v repertoáru Depeche Mode. Je to temná sonda do duše kapely, která vznikla v době, kdy Dave Gahan procházel osobním peklem drogové závislosti. Cítíte to v každém tónu, v každém elektronickém pulzu.

Když se ponoříte do zvukové krajiny skladby, ocitnete se ve světě, kde se industriální chladné zvuky mísí s jemnými ambientními plochami. Martin Gore tady předvedl skutečné kouzlo - vrstvil syntezátory jeden na druhý, až vytvořil něco jako zvukovou mozaiku plnou nečekaných záhybů a temných zákoutí.

Tohle není obyčejná písnička pro rádio. Je to spíš zvuková výpověď o vnitřním boji, kde nepravidelné rytmy navozují pocit neklidu a nejistoty. Tim Simenon, producent alba Ultra, tady vytáhl z rukávu všechna esa moderního nahrávacího studia.

Texty? Minimální, ale o to silnější. Každé slovo působí jako úder do solar plexu. Opakují se jako v transu, zatímco kolem nich víří elektronická bouře zvuků. Je to, jako byste poslouchali soundtrack k něčí osobní krizi.

Technicky je to majstrštyk. Zvuky se proplétají prostorem jako hadi, každý tón má své přesné místo. Staré dobré analogové mašiny tu zpívají společně s moderními syntezátory - je to jako když se potká minulost s budoucností.

Na koncertech to bylo vždycky drama. Zkuste si živě zahrát něco tak komplexního! Když už se to povedlo, byla to spíš upravená verze, ale fanoušci to milovali. Byla jiná, odvážná, nezkrotná.

Junior Painkiller je most mezi dvěma érami Depeche Mode. Ukazuje cestu od klasického zvuku k novým horizontům. Je to jako časová kapsle, která v sobě nese DNA toho, čím se kapela později stala. A právě proto je tak výjimečná.